Definição e significado de Kyslík

O ↓ S Dusík ← Kyslík → Fluor • [He] 2s2 2p4 16 O 8 • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • ↓Periodická tabulka prvků↓
Obecné
Název (lat.), značka, číslo	Kyslík (Oxygenium), O , 8
Registrační číslo CAS	7782-44-7
Umístění v PSP	16 skupina, 2. perioda, blok p
Char. skupina	Nekovy
Hmotnostní zlomek v zem. kůře	480000 mg/kg
Konc. v mořské vodě	857 000 mg/l
Počet přírodních izotopů	3
Vzhled	Bezbarvý plyn
Atomové vlastnosti
Rel. at. hmotnost	15,9994 u
Atomový poloměr	60 pm
Kovalentní poloměr	66 pm
van der Waalsův poloměr	152 pm
Elektronová konfigurace	[He] 2s2 2p4
Elektronů v hladinách	2, 6
Oxidační číslo	-II, -I, +II
Fyzikální vlastnosti
Skupenství	Plynné
Krystalová struktura	Krychlová
Hustota	1,429 kg/m3
Tvrdost	(Mohsova stupnice)
Magnetické chování	Paramagnetický
Teplota tání	-218,79 °C (54,36 K)
Teplota varu	-182,95 °C (90,20 K)
Molární objem	17,36 · 10−6 m3/mol
Skupenské teplo tání	0,444 kJ/mol
Skupenské teplo varu	6,82 kJ/mol
Tlak nasycené páry	1000 Pa při 61K
Rychlost zvuku	330 m/s−1
Měrná tepelná kapacita	29,378 Jkg-1K-1
Elektrická vodivost	S·m-1
Měrný elektrický odpor
Tepelná vodivost	0,02658 W·m−1·K−1
Různé
Redoxní potenciál	1,23 V
Elektronegativita	3,44 (Paulingova stupnice)
Spalné teplo na m³	{{{spalné teplo na m3}}}
Spalné teplo na kg	{{{spalné teplo na kg}}}
Ionizační energie	1: 1313,9 KJ/mol 2: 3388,3 KJ/mol 3: 5300,5 KJ/mol
Iontový poloměr	pm
Izotopy
izo výskyt t1/2 rozpad en. MeV prod. 16O 99,76% je stabilní s 8 neutrony 17O 0,039% je stabilní s 9 neutrony 18O 0,201% je stabilní s 10 neutrony
Bezpečnost
Symboly nebezpečí Oxidující (O)
R-věty	R8
S-věty	S2, S17
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP.

Kyslík (chemická značka O, latinsky Oxygenium) je plynný chemický prvek, tvořící druhou hlavní složku zemské atmosféry. Je biogenním prvkem a jeho přítomnost je nezbytná pro existenci většiny živých organizmů na této planetě. Autorem jeho českého a slovenského názvu je Jan Svatopluk Presl.^[zdroj?] Při dýchání vzduchu o obsahu kyslíku větší než 75% však dochází k většinou nenávratnému poškození plic.

  Alotropie kyslíku

Podrobnější informace naleznete v článku Alotropické modifikace kyslíku.

Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

  Historie výzkumu kyslíku ^[1]

• 15. století – Leonardo da Vinci sledoval vlastnosti vzduchu. Určil, že jedna z jeho složek podporuje hoření.
• 1608 – Cornelius Drebbel navrhl výrobu kyslíku zahřátím salnytru (ledku).
• 1772 – Carl Wilhelm Scheele objevil kyslík a pojmenoval ho "ohnivý vzduch". Objev byl však publikován až v roce 1777.
• 1774 – Joseph Priestley objevuje kyslík dva roky nezávisle po Scheeleovi. Publikuje však svůj objev jako první.
• 1779 – Antoine Lavoisier navrhuje název „oxygen“ (kyselinu tvořící) pro „dýchatelnou“ část vzduchu, která se účastní hoření.
• 1781 – Henry Cavendish zjišťuje, že voda je sloučeninou kyslíku a vodíku.
• 1785 – van Marun popisuje pach kyslíku, mylně ho však přisuzuje unikátní formě kyslíku.
• 1840 – Christian Schönbein objevuje ozón, díky charakteristickému zápachu při používání elektrických přístrojů ve špatně větrané laboratoři.
• 1858 – Werner von Siemens konstruuje první přístroj, který využívá tichého elektrického výboje k výrobě ozónu.
• 1861 – William Odling navrhuje vzorec O₃ pro ozón po reakci ozónu s jodidem draselným.
• 1868 – J.L. Soret potvrdil vzorec ozonu O₃ difůzními studiemi.
• 1877 – Kyslík byl poprvé zkapalněn nezávisle L. Cailletetem a R. Picketem.
• 1882 – J.W. Strutt objevuje, že atomová hmotnost kyslíku není přesně 16,00 , ale 15,872.

  Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Kyslík je velmi reaktivní permanentní plyn, nezbytný pro existenci života na naší planetě. Slučování kyslíku s ostatními prvky se nazývá hoření, pokud je látka zahřátá na zápalnou teplotu. Jde prakticky vždy o exotermní reakci, která vede k uvolnění značného množství tepelné energie. Produkty hoření se nazývají oxidy (dříve kysličníky).

  Výskyt v přírodě

Na Zemi je kyslík velmi rozšířeným prvkem.

• V atmosféře tvoří plynný kyslík 21 objemových %. To že se nám např. u vody, nebo v lese dýchá lehčeji není způsobeno větší koncentrací kyslíku ve vzduchu, ale větším množstvím kyslíkových iontů se záporným nábojem, které tělo lépe přijímá.
• Voda oceánů, které pokrývají 2/3 zemského povrchu je hmotnostně složena z 90 % kyslíku.
• V zemské kůře je kyslík majoritním prvkem, je přítomen téměř ve všech horninách. Jeho obsah je odhadován na 46 – 50 hmotnostních %. V hlubších vrstvách zemského tělesa zastoupení kyslíku klesá a předpokládá se, že v zemském jádře je přítomen pouze ve stopách.

Ve vesmíru je zastoupení kyslíku podstatně nižší. Na 1 000 atomů vodíku zde připadá pouze jeden atom kyslíku.

  Anorganické sloučeniny

Ve svých sloučeninách se kyslík vyskytuje převážně v mocenství O^-II, výjimečně pak jako O^-I a O^+Ia také O^-I/II v superoxidech (KO₂- superoxid draselný).

Záporně dvojmocný kyslík je přítomen ve velmi široké škále sloučenin. Především jsou to oxidy, vlastnosti jednotlivých sloučenin jsou detailněji popsány v kapitolách příslušných jednotlivým prvkům.

Kyslík je přítomen ve většině anorganických kyselin a jejich solí. Z těch nejdůležitějších je možno jmenovat uhličitany (CO₃)^-II, křemičitany (SiO₃)^-II, sírany (SO₄)^-II, dusičnany (NO₃)^- a fosforečnany (PO₄)^-III.

Alkalicky sloučeny hydroxidy se vyznačují přítomnosti skupiny -OH. Mezi nejznámější patří hydroxid sodný NaOH, draselný KOH a vápenatý, hašené vápno Ca(OH)₂.

Ve valenci O^-I vystupuje kyslík v peroxidech, nejznámější z nich je bezesporu peroxid vodíku H₂O₂. Tato kapalná sloučenina má silné oxidační účinky a v praxi se používá ve formě svých vodných roztoků v medicíně pro desinfekci a v chemii jako oxidační činidlo. Peroxid sodný Na₂O₂ je pevná, hygroskopická látka, která nachází uplatnění jako velmi energetické oxidační činidlo.

Pouze fluor vykazuje větší elektronegativitu než kyslík a tvoří s ním několik fluoridů, v nichž se kyslík vyskytuje v mocenství O^+I i O^+II. Všechny fluoridy kyslíku jsou značně nestálé, přesto však existuje reálná možnost jejich využití jako raketového paliva.

  Organické sloučeniny

Kyslík se vyskytuje ve velkém množství organických látek. Řada těchto sloučenin je součástí všech živých organismů, protože kyslík patří mezi základní biogenní prvky. Základní skupiny organických sloučenin s obsahem kyslíku jsou:

• alkoholy, obsahující skupinu C-OH
• fenoly, které skupinu -OH mají připojenu k aromatickému jádru
• ethery, obsahující skupinu C-O-C
• peroxidy,obsahující skupinu C-O-O-C
• aldehydy,obsahující skupinu HC=O
• ketony, obsahující skupinu C-CO-C
• karboxylové kyseliny, obsahující skupinu -COOH
• estery,obsahující skupinu R-C-OOR
• z heterocyklických sloučenin je možno uvést např. furan:

  Využití atmosférického kyslíku

Jedná se o neviditelnou složku prakticky každého fosilního paliva obsaženou v ovzduší (technologická oxidace fosilních paliv)

• výroba elektrické energie – spalování fosilních paliv v tepelných elektrárnách (často v kombinaci s výrobou technologického tepla)
• výroba technologického tepla – spalování fosilních paliv v teplárnách (často v kombinaci s výrobou elektrické energie)
• pohon motorů a turbín – ve všech druzích spalovacích motorů a turbín
• vytápění domácností v domovních kotelnách, kamnech či v krbech
• příprava pokrmů (kupř. plynové sporáky)
• nouzové osvětlování (kupř. svíčky, petrolejové lampy)

Nežádoucí chemicko technologický či fyzikálně chemický proces, koroze kovů je způsobená nežádoucí oxidací kovů a dalšími doprovodnými chemickými reakcemi.

  Výroba a využití

  kapalný kyslík

Kyslík se prakticky výlučně vyrábí destilací zkapalněného vzduchu. Vyrobený kyslík se uchovává buď ve zkapalněném stavu ve speciálních Dewarových nádobách (viz obrázek) nebo plynný v ocelových tlakových lahvích. Vzhledem k vysoké reaktivitě čistého kyslíku je nezbytné, aby se nedostal do přímého kontaktu s organickými látkami. Proto se žádné součásti aparatury pro uchovávání a manipulaci s kapalným nebo stlačeným kyslíkem nesmí mazat organickými tuky nebo oleji.

• V medicíně se čistý kyslík používá při operacích a traumatických stavech pro podporu pacientova dýchání a lepšímu okysličení organismu. Směsi kyslíku s inertními plyny slouží potápěčům k potlačení dekompresní nemoci. Je součástí i všech ostatních dýchacích plynů, které se používají pro potápění do velkých hloubek.

• Také vysokohorští horolezci a letci se v nutných případech uchylují k dýchání čistého kyslíku. I piloti stíhacích letadel jsou vybaveni směsmi stlačených plynů, jejichž základní složkou je kyslík. To proto, že zvýšením koncentrace kyslíku se zvýší jeho parciální tlak a ulehčí se tak dýchání v řídké atmosféře a předejde vysokohorské nemoci.

• Američtí astronauti programu Apollo dýchali také atmosféru čistého kyslíku, což umožnilo snížit tlak v kabině zhruba na třetinu běžné hodnoty a tak odlehčit její hermetickou konstrukci. To se ale stalo osudným posádce Apolla 1, která ve vysoce hořlavé atmosféře uhořela.

• Při hoření směsi kyslíku s acetylenem lze dosáhnout teploty cca 3 150–3 200 °C. Proto se kyslíko-acetylenový plamen využívá k řezání oceli a tavení kovů s vysokým bodem tání, například platinových kovů.

• Při výrobě oceli je nutné především odstranit z matrice železa uhlík. Tzv. Bessemerův způsob výroby spočívá ve vhánění čistého kyslíku do roztaveného železa v konvertoru (Bessemerův konvertor), kde za vysoké teploty taveniny dochází k oxidaci přítomného grafitického uhlíku na plynné oxidy, které z taveniny vytěkají.

• Kapalný kyslík většinou slouží jako okysličovadlo raketových motorů při letech kosmických lodí.

• Kyslík se používá jako jedna ze složek pro náplň některých typů palivových článků.

  Reference

1. ↑ Greenwood, N. N. – Earnshaw, A.: Chemie prvků. 1993.

  Literatura

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	slovníková definice na Wikislovníku

• Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
• Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
• Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
• N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

  Externí odkazy

• Video – experimenty s kyslíkem